Po delším výpadku tu mám zase nějaký článek. Pár dní zpět jsem při brouzdání na netu narazil na Podcast Živě, kde se dva reportéři zmíněného webu baví o možném předplatném Windows, nebo ještě lépe, propagují ho, až by mě zajímalo, jestli to není skutečně placená propagace. Mimochodem, kvalita toho podcastu je strašná, jeden z reportérů po cca 13 minutách ujíždí do své běžné mluvy plné výplňových „jako“, „prostě“ a sem tam i vulgarit.
Ale zpátky k tématu.
Subscription modelu jsem si poprvé všimnul před asi 5-6 lety, kdy na něj přešel Zoner a už od první chvíle se mi to zdálo jako něco, co nebudu mít rád (a v tu chvíli jsem taky přestal používat cokoli od Zoneru). 5 let uplynulo, subscription model je teď skoro všude a pokud jsem já svůj názor změnil, tak jedině k horšímu. Proč? To proberu ve zbytku článku.
Ještě předtím bych ale subscription modely rozdělil do dvou skupin.
První skupinou jsou předplatná nějakého produktu, kde se někdo rozhodl, že bude fajn sosat z uživatelů peníze kontinuálně. Sem bych zařadil předplatná jakéhokoli software (aplikace od Zoneru, Adobe, Microsoftu, nebo třeba Midjourney). V tomhle řpípadě považuju předplatné za vrchol kapitalismu a snahy dostat z lidí prachy za každou cenu a upřímně nechápu, jak na to může někdo přistoupit (pokud má aspoň trošku na výběr).
Druhou skupinou je potom předplatné za služby/obsah. Jsou to všechny platformy typu Patreon, YouTube a podobně, kde různí lidé vytvářejí nějaký obsah (od výukových videí, přes umělecká díla až po fotky ve sprše). I když se mi pořád nelíbí, že vlastně platím dopředu za něco, co možná ani nebudu chtít, dá se to alespoň trochu pochopit. Příspívám někomu (zpravidla) konkrétnímu za to, že využívám (moderně řečeno konzumuji) obsah, který ta daná osoba během času vytváří, což celý model aspoň trochu ospravedlňuje. A obsah má zpravidla docela vysokou kvalitu – což je samozřejmě subjektivní, ale stačí neplatit tomu, jehož obsah mi nevyhovuje.
Někde na pomezí leží všechny streamovací služby (HBO, Netflix, Apple TV+…). Na jednu stranu sice postupně přibývá obsah, i když v posledních dvou(?) letech docela nevalné kvality, i když to je dost subjektivní – Wednesday byla fajn. Na druhou stranu, platím bez ohledu na to, kolik toho shlíédnu, jakou to má kvalitu… A na rozdíl od předchozího případu, kdy jdou peníze konkrétnímu autorovi, tady se to vše sype do velkého kotle, který jen chrlí další a další seriály s cílem zalíbit se co nejširší skupině lidí. Občas mi pak jejich výtvory připomínají to, co sledovala Mildred Montagová ve 451 stupních Fahrenheita.
No, teď už ty slibované důvody, proč subscription model nemám rád.
Důvod 1: V součtu zaplatím víc (i když se mi snaží vnutit opak)
Hodně častým argumentem (hlavně u aplikací včetně her) je to, že vlastně „zaplatím méně“. Na začátku možná (kdo by nechtěl mít super aplikaci za 3.99 USD, že?), ale pokud chci nějakou aplikaci používat roky, tak těch 3.99 se pěkně rychle nastřádá a v konečném důsledku zaplatím mnohem, mnohem víc než za jednorázovou licenci. S tím dost těsně souvisí i druhý důvod:
Důvod 2: Stokrát nic umořilo vola
Měsíčně je třeba těch 3.99 USD (necelá stovka), zcela jistě pro většinu lidí pakatel. Když bych ale kromě nějaké aplikace (třeba toho Zoneru nebo Photoshopu na úpravu fotek) měl stejně drahé předplatné kancelářského balíku (Office 365), streamovací služby, Premium na používaných službách (Twitter, LinkedIn…), přispíval svému oblíbenému autorovi/autorce (YouTube, Patreon, nebo i to OnlyFans ;)) a k tomu si platil nedej bože i ten operační systém, o kterém se v úvodu bavili na Živě.cz, rázem se ze stovky stává stovek pět. A to toho zase tolik není. Služby, které používám každodenně, jsou minimálně 3, Netflix nestojí stovku, ale dvě až tři, stejně je to s Office. I kdybychom ale zůstali u modelu „stovka za jednu věc“, tak to máme pět stovek: OS, Office, nějaká aplikace, Netflix a nějaká služba. Z účtu mi těch pět stovek odejde každý měsíc, což už na svém rozpočtu pocítím. A zpravidla i dopředu, s čím souvisí i další bod:
Důvod 3: Ztráta kontroly nad tím, za co platím
Předplacená služba je často přímo online nebo aspo ke své činnosti potřebuje poslední verzi aplikace spolu s internetem a přihlášením pomocí uživatelského účtu, aby se dalo ověřit, že jsem opravdu zaplatil a že já jsem já. No a když přijde aktualizace, tak se prostě musí nainstalovat, ať chci nebo ne. Zmizela moje oblíbená funkcionalita? Smůla. Nové rozhraní mi toho půlku neumožňuje a druhá půlka funguje hůř? Smůla. Měl jsem raději to předchozí? Smůla. Jasně, aktualizace můžou být i fajn, ale mnohem raději bych jednou za dva, tři roky zaplatil větší sumu za nový, komplet odladěný, přepracovaný a promyšlený produkt, než abych každých 14 dní koukal na to, jak se zase přesunulo jedno tlačítko a přibylo 5 bugů, protože to nikdo neměl čas kloudně odladit. Musím si buď zvyknout na něco, co mi přestalo vyhovovat, nebo odejít jinam.
Na to ale milí poskytovatelé mysleli taktéž. Předplatné je prakticky nemožné dostat zpět a často ho nelze zrušit s tím, aby tzv. „dojelo“ na už zaplacenou částku. Takže buď předplatné zruším okamžitě a přijdu o pár týdnů, které jsem si už předplatil, nebo budu doufat, že nezapomenu stornovat platbu na konci měsíce. A upřímně, většina z nás zapomene, peníze se pošlou a budeme čekat další měsíc s tím, že tentokrát už snad nezapomeneme.
No a co se stane, když už náhodou předplatné stornuji poslední den před odesláním nového desátku?
Důvod 4: Neplatím? Nemám nic.
Tohle je často problém u „content creator“ platforem. Pokud přestanu platit měsíční desátek, nejen, že nedostanu přístup k novému obsahu (což je naprosto v pořádku), ale nemám přístup ani k tomu starému, který vyšel v době, kdy jsem ještě poctivě platil.
Z mého pohledu, pokud si něco zaplatím, měl bych k tomu mít přístup pořád. Takhle jsem nucený platit i v situaci, že mě zajímá jeden konkrétní příspěvek z roku 2015, ale kvůli němu musím každý měsíc zaplatit, jinak ztratím přístup. A pokud fakt moc platit nechci, můžu doufat, že je to třeba video, obrázek nebo text a bude existovat způsob, jak daný příspěek vykopírovat mimo platformu. Což ale samozřejmě porušuje podmínky. Jasně, někdo může namítnout, že si platím přístup. Z muzea si taky nemůžu odnést Monu Lisu jenom proto, že jsem si zaplatil, abych ji viděl. Jenže! V muzeu platím jednorázově (takže je to pay to watch model, o kterém mluvím dál) a za druhé, kdyby byla Mona Lisa digitální (což všechen obsah, o kterém mluvím, je), šla by okopírovat nesčetněkrát, což je taky důvod, proč si sice nemůžu odnést originál, ale její fotku si klidně nastavím jako tapetu v mobilu, i když Louvru neplatím každý měsíc.
Abych tady ale jenom na předplatné nekydal hnůj, je tu i jedna situace, kdy si myslím, že celý tenhle model je aspoň trošku ospravedlnitelný.
Kdy subscription model přežiju?
Existuje ale i jedna situace, kdy subscription model jsem ochotný skousnout. A tou situací je to, když peníze tečou konkrétním lidem, třeba konkrétním umělcům a jiným content creatorům, jejichž obsahu si vážím a oceňuju ho. Tihle lidé zpravidla reagují na zpětnou vazbu a svým obsahem se nesnaží zalíbit všem (nebo aspoň velké většině společnosti) s cílem vyrýžovat z uživatelů, co se dá. Tihle lidé vytvářejí obsah, protože je to baví. A tím, že jim na to přispěju, budou obsah vytvářet i dál.
Stejně tak rád zaplatím za knížku o dvacku (nebo o stovku) víc, pokud ji kupuju od knihkupce, se kterým vždycky prohodím pár slov a pokud potřebuju poradit, vyzná se jako nikdo, než abych těch pár peněz ušetřil a peníze za knížku vyměnil třeba v Luxoru. No, ale co když se jedná o situaci, kdy má web předplatné třeba na Premium články (ahoj, Živě.cz!) a já během roku 3x potřebuju jeden konkrétní článek, protože si prostě nepamatuju, jak oddělat kryt u Sonoff zásuvky?
Řešení: pay for watch/read/work
Když už po mně někdo chce prachy kontinuálně a nestačí mu to jednou (u SW těžko pochopitelné, uživatelský SW je většinou produkt, ne služba, ať si výrobci říkají, co chtějí, u služeb typu Netflix se skřípáním zubů chápu), tak bych byl rád, kdybych platil skutečně jen za jednotku času/práce/obsahu, kterou skutečně využiju. Na seriály se třeba koukám dost nárazově. Když vyjde nový seriál, zkouknu ho a pak se na nic nedívám třeba i několik týdnů/měsíců. Proč teda nemůžu zaplatit třeba jen za přehrání toho jednoho seriálu (ideálně jednou a navždy, seriál asi aktualizaci nedostane), když stejně víc nechci?
Stejně tak v případě různých programů. Fotky a videa upravuju párkrát do roka, takže buď musím celý rok platit z většiny nevyužívanou licenci, nebo si s každou várkou úprav projít martyriem „aktivuj-udělej, co potřebuješ-zruš“. Nemluvě o tom, že během těch pár měsíců přibyly 3 nové funkce, 5 jich zmizelo a 2 jsou někde jinde, takže se musím s daným SW učit skoro od začátku. Raději se na to vykašlu a použiju nějaký free online tool, který třeba nebude tak dobrý, ale základní editaci udělám za 5 minut a je to.
Co říct na závěr?
Předem, pokud někdo dočetl můj stěžovací článek až sem, klobouk dolů. A doufám, že vám aspoň něco dal. A co jsem tím článkem vlastně chtěl říct? Že se mi nelíbí, jak z nás korporáty tahají prachy za každou cenu – a dokonce i za to, co nechceme a/nebo nepoužíváme. A mnohem raději bych viděl model, kdy bychom mohli platit opravdu jen za to, co využijeme. Třeba se to jednou povede…
A co vy? Radši platíte každý měsíc, dáváte přednost jednorázové platbě nebo zastáváte názor, že nejlepší je neplatit nic? Nebo na to jdete ještě jinak?