Jak vypadají státnice a bakalářka na FIT

Už je to pár měsíců, co jsem se úspěšně stal bakalářem, tak proč o tom něco málo nenapsat 🙂 Tenhle článek se může hodit lidem, kteří třeba budou státnicovat tenhle akademický rok a (jako já předtím) se nešli na žádné státnice podívat, takže netuší, co je vlastně čeká. Takže hurá na to!

Bakalářka – takový větší projekt

Na FITu začínáte s bakalářkou už na začátku zimního semestru v Semestrálním projektu. Jak už z názvu plyne, jedná se skutečně o projekt většího rozsahu na předem zvolené téma, které si buď vyberete ze seznamu nebo si můžete vytvořit i vlastní, pokud vás nějaké napadne. V Semestrálním projektu je cílem pracovat hlavně na teorii, praxe přijde na řadu hlavně v dalším semestru, kdy řešíte skutečně bakalářku.

Způsoby vypracovávání se liší podle vedoucích. Společnými znaky je ale to, že zadání obsahuje „milestones“ – milníky, podzadání, jak chcete. Prostě jednotlivé body, které se budou kontrolovat jak při hodnocení Semestrálního projektu, tak při hodnocení BP. Většinou platí, že pro zdárné dokončení Semestrálního projektu (bez kterého vás nepustí dál k BP!) je třeba dokončit první polovinu bodů, které jsou zpravidla teoretické.

Co se ale liší je způsob práce, který je vyžadován vedoucími. Někteří se vás budou snažit „vést za ručičku“ a budou trvat na týdenních schůzkách, kde budete prezentovat výsledky. Některým bude stačit mail jednou za měsíc s tím, že žijete a že aspoň něco děláte. A pak je tu třetí skupina vedoucích, kteří by byli nejraději, kdyby o vás až do hodnocení neslyšeli (a pokud uslyší, svou nelibost mohou dát najevo).

Já si vybral „Výukový tutoriál pro využití Arduina v robotice“. Měl jsem přestavět fakultního robota Trilobota (takové Frankensteinovo monstrum, které bylo přestavované tolikrát, že z něj zbyla sotva kostra) a vytvořit k němu tutoriál, který by šel používat například na Dnech otevřených dveří nebo Letních školách. Zadání to bylo poměrně netradiční, šlo tam hodně o mechaniku a robotiku (věci, co se berou až teď na NIDE – bude o tom další článek), na druhou stranu nešlo o nic vyloženě těžkého.

Můj vedoucí, doktor Rozman, se řadil do druhé skupiny podle předchozího dělení. Status reporty ani schůzky nevyžadoval, ale pokud jsem napsal mail o radu nebo o zpětnou vazbu, neměl s tím problém. Celkově mi nechal maximum volnosti, ale vyloženě mu nevadilo, pokud jsem chtěl nasměrovat. Takže za mě super!

Trilobot v průběhu času. Vlevo jeho prvotní forma, uprostřed výsledek BP a vpravo zbrusu nový Trilobot s Raspberry Pi 4 a dotykovým displejem. Ten poslední už nebyl součástí BP, ale navazujícího projektu pro fakultu. Fun fact: původně jezdil Trilobot opačně, jak vidno z první fotky :).

Co se týče rozložení práce, v Semestrálním projektu jsem měl za cíl udělat rešerši současných tutoriálů a nastřelit způsob upgradu. V praxi to znamenalo, že jsem surfoval po netu a četl tutoriály, takže nic, co jsem nedělal už 8 let předtím. K dokončení SP stačilo na Trilobota přidělat Arduino a „nějak“ zprovoznit aspoň motory a jeden senzor. Obhajoba probíhala před komisí a nesla se v duchu „pokud jsi něco udělal a není to blbost, tak jdeš dál“.

Do posledního semestru zasáhl koronavirus a celý se tedy odehrával distančně. Pro mě to moc velká změna nebyla, Trilobota jsem měl doma a nejhorší bylo převážet z kolejí 3D tiskárnu. Během semestru jsem dokončil jak Trilobota, tak ovládací kód a tutoriály. Testování se kvůli situaci neuskutečnilo. Technická zpráva pro mě byla otázkou dvou tří dnů.

Celkově jsem od vedoucího dostal A, od oponenta B, a to „jen“ kvůli tomu, že jsem prý v technické zprávě málo vyzvedl vlastní výsledky (za B se mi na osobních obhajobách ještě málem omlouval :)).

Učení na státnice

Učení na státnice u mě probíhalo také zhruba od září, kdy jsem si pomalu začínal zpracovávat okruhy – v tu dobu jsem ještě netušil, kdo bude v mé komisi. Snažil jsem se nic nevynechat a projít si skutečně všechno. Korona mi učení dost zkomplikovala (stěhování z kolejí k rodičům, zpět na koleje a závěrem ještě z kolejí do nového bytu), takže ve chvíli, kdy jsem věděl komisi, soustředil jsem se primárně na okruhy, které se mohly vyskytnout s vysokou pravděpodobností.

K učení jsem kromě vlastních výpisků používal i vypracované otázky ostatních, přednáškové slajdy a samozřejmě internet. A pro některé konkréktní věci i knížky.

Samotné státnice

Kvůli koroně jsme si na termín státnic počkali asi dva týdny, i když jsme vlastně pořádně nevěděli, jestli skutečně budou. Nakonec probíhaly docela standardně. Měl jsem jít na řadu až odpoledne, ale stejně jsem jen pobíhal po místnosti jak kočka na silvestra, takže jsem chvíli po desáté vyrazil na FIT. ned na prvních třech lidech se nabralo asi hodinové zpoždění, které se během dne ještě lehce navyšovalo, takže ti „lepší“ byli vypakováváni rychle, aby se ušetřil čas.

Během státnic padla jedna těžce nečekaná otázka, která mě lehce rozhodila. Během čekání se u mě střídaly nálady „mám v p*či“, „tohle nedám“ a „tohle dám“. Nakonec jsem se na řadu dostal asi 90 minut po oficiálním čase.

V místnosti seděla do U komise, já šel před ně a pustil jsem se do prezentace své práce. Podle rad oponenta jsem se snažil svou práci co nejvíc vyzdvihnout (a možná jsem to trochu přehnal). Sotva jsem se chtěl do něčeho pustit hlouběji, většinou mě někdo popohnal ve stylu „OK, dobrý, dál“. Otázky byly spíše kosmetické a byla to opravdu akademická debata, snaha potopit nebyla žádná. Otázka oponenta mi vyloženě jen prodloužila čas na obhajobu (něco ve stylu „Mohl byste rozvést svou práci?“).

Následovala státnicová otázka. Ta se nelosuje, ale vždycky se střídají členové komise ve vybírání témat. Mně byla vybrána otázka „Služby aplikační vrstvy – zaměření na e-mail“. V první vteřině jsem se upřímně málem po…, prostě výpadek stránky. Naštěstí pak se stránka nahrála do paměti a já věděl, že pokud to nějak výrazně nepokoním, mám to v kapse. Dostal jsem minutku na utřídění myšlenek, stihl jsem jen otevřít tužku, položit ji na papír a v duchu si říct to, co jsem napsal výš, pocitově to bylo tak 5 vteřin. Pak jsem byl vyzván k tomu, abych začal.

Nastal další výpadek stránky a já nevěděl, o čem mluvit. Zachránila mě spásná myšlenka a věta „Jelikož zde nechci vyjmenovávat jednotlivé kusy informací, popíši vám e-mail na modelové situaci ‚Chci poslat mail – co se děje v pozadí.'“ :). Po vlně zvednutých obočí jsem začal a stránky se naštěstí stíhaly nahrávat do paměti. Občas jsem byl přerušen a „vykolejen“ otázkou typu „A jste si jistý?“. Jistý jsem si sice nebyl, ale nevšiml jsem si, že bych říkal něco vyloženě blbě, tak tvrdil jsem, že ano, což bylo správně. 5 minut bylo pryč a můj mail byl teprve na lokálním SMTP serveru. Tak jsem ho rychle odeslal do příjemcovy schránky přes jeho SMTP server, přečetl si ho POP3 a IMAPem (tohle všechno jednou větou za 15 vteřin) a byl konec. Pak jsem šel za dveře a tušil jsem, že to bylo ok. očekával jsem něco mezi C a A, bylo z toho A za otázku a B za BP, celkem také B.

V tu chvíli mi v hlavě začala hrát písnička z Rockyho a já prakticky doběhl do Ventany na pivo a jídlo, jelikož jsem od ranního kafe nejedl. Pivo mě odrovnalo a já se jen tak tak dostal do postele. A bylo to, byl jsem bakalář.

Přišlo vám to tak nějak suché a nezajímavé? Hele jo, nikde žádné extra vzrušení nebylo. Stačilo se na to učit dřív než měsíc dopředu a úplně na to nekašlat. Víc vám k tomu fakt říct nedokážu. Ale pokud někoho nějaký dotaz napadne, prejte se a klidně vámodpovím.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *